Bílá vlajka aneb antidogmatické hnutí založené na mravní odpovědnosti každého jedince

napsal Filip Zrno

Bližší seznámení se s ,,programem“ Bílé vlajky a podrobnější diskuse s hlavním představitelem, mě dohnalo k detailnějšímu uvažování nad tímto hnutím. Doufám, že můj příspěvek bude prospěšný. Za další impulz k napsání tohoto článku považuji výtku Fišlíka v knize návštěv, který píše, že ,,myšlenky zde uváděné lze pouze přečíst, toť asi vše, jsou příliš, příliš, naivní, neodpovídajíci historii, ani realitě. Co tedy s nimi?“

V úvodu bych si dovolil stručně na tento příspěvek odpovědět. Myšlenky hnutí Bílá vlajka se zdají být naivní, protože jsou založené na tak prostých principech, které se v dnešní překomplikované době a společnosti příliš nenosí a působí na lidi naivně. Možná, že toto zdání převážilo díky dnešní společnosti, jež je založena na spletených vztazích mezi vládním aparátem a soukromými subjekty, na globální propojenosti ekonomik i médií, na odtržení státní politiky od běžných občanů, mezi nimiž zavládla deziluze atd.. Zdá se mi, že Bílá vlajka se snaží na jednoduchém principu ukázat základy, na kterých lze ,,postavit“ novou, harmonickou společnost oproti té dnešní, ve které, jak se domnívám, začíná vznikat neovladatelný chaos. Jak je to možné?

Především jde o jednotlivce, jeho přístup, chování, myšlení a jednání v okolí užším a širším. Každou společnost tvoří vztahy, bez nichž společnost není společností. Bílá vlajka nemusí odpovídat historii a nemusí odpovídat ani realitě. Jde o to, co si každý člověk uvědomuje ve svém jednání a podle čeho se chová, a zda je otevřen ostatním zdrojům možná lepších ,,pravidel“, podle kterých by se dalo žít. Naslouchat ostatním, být odpovědný a otevřený bez myšlenky osobního profitu je těžká úloha, ale není nereálná. Nedá mi to, a proto uvádím myšlenku ideologie fašismu a komunismu. Jsou to ideologie, tedy něco ideálního, ne reálného – které se v základech nepodobají ničemu, co by mohlo někdy nastat. Přesto se staly. Nechci srovnávat fašismus a komunismus s hnutím Bílá vlajka. Jen jde o to vyvrátit Fišlíkovo mínění o tom, že Bílá vlajka neodpovídá historii ani realitě.

Nyní k detailnějšímu rozboru Bílé vlajky. Toto hnutí klade důraz na ochotu přistoupit na jistý standard v mezilidských vztazích, na pocit vzájemné sounáležitosti mezi lidmi různého vyznání, menšin atd. Domnívám se, že každý člověk má různé pohledy na to, jak naplnit požadavky Bílé vlajky. Chtěl bych se pokusit ukázat v co nejmírumilovnějším duchu základní společná pravidla soužití, na kterém by mohla vyrůst nová společnost. Inspirací, ze které vycházím, jsou knihy Čtyři dohody a Pátá dohoda od Dona Miguela Ruize. Knihu Čtyři dohody skvěle zpracoval na divad elní předsta vení Jaroslav Dušek. Jeho podání velmi doporučuji.

Knihy Čtyři dohody a Pátá dohoda pojednávají o učení Toltéků, kteří museli své poznání ukrýt před evropským dobytím a ovládnutím Nového světa. Bylo nezbytné ,,skrývat poznání před těmi, kteří nebyli připraveni jej moudře používat nebo by jej mohli zneužít k osobnímu prospěchu.“

Záměrně vynechávám úvod do Toltéckého myšlení o snu bdělého stavu a snu jako takovém, ochočování lidí, kteří se teprve probouzejí do světa, do kterého byli vrženi, aby se vyznali v ,,našich“ pravidlech, které jsme si uměle nastavili a stále v nich a z nich žijeme. Rovněž vynechávám pojednání o křivdách, kterých se denně dopouštíme na našich spoluobyvatelích světa a především sami na sobě. Mým cílem je uvést Toltéckou dohodu po dohodě tak, aby bylo možné vzít jednoduchá pravidla uvedená v těchto knihách za svá a ověřit jejich přínosnost ve svém životě. Tím doufám přispět k možnému uskutečnění koncepce Bílé vlajky a myšlence upřímnosti, otevřenosti a vzájemnému porozumění.

Mnozí by mohli klást otázku, proč se tyto knihy jmenují Čtyři dohody a Pátá dohoda? Co je tedy vyjádřeno slovem dohoda?

Během let, kdy vyrůstáme, uzavíráme sami se sebou, se společností a s lidmi okolo dohody. Dohody si vytváříme pomocí slov, které se naučíme. Těmi popisujeme to, co vidíme, co myslíme, cítíme atd. Ale slova ,,jen" zastupují to, co chceme nějak vyjádřit. Slouží tedy k popisu toho, co se nám jeví jako opravdu skutečné. Avšak slova nemohou vyjadřovat skutečnost jako takovou. Proto je například naše poznání jen zdánlivé, protože existuje pouze kvůli dohodám, které jsme uzavřeli sami se sebou a s ostatními lidmi kolem nás. Ruiz k tomu dodává: ,,Vaše poznání pochází ze symbolů, které slyšíte ve své hlavě, ze všech názorů lidí, které milujete, lidí, které nemilujete, lidí, které znáte a především z názorů lidí, které nikdy nepoznáte.“ Nelze se potom divit, že v tomto ,,umělém“ světě, který má každý z nás jiný, jinak uspořádaný, v němž je skutečnost zastoupena odlišnými symboly, jsou lidé náchylní navzájem vytvářet konflikty, být uzavření se ,,svou pravdou“ a hájit si ji na ostří nože. Je to dáno tím, že každý jedinec vnímá věci odlišně než ten druhý. I přes radikálně odlišné pohledy a pojetí věcí, osob, společnosti atd. je možné uvědomit si tuto situaci a vycházet s ostatními. Leckterým by tuto cestu k otevřenosti, porozumění a upřímnosti mohly usnadnit právě Čtyři dohody a Pátá dohoda.

První dohoda se nazývá Nehřešte slovem. Je ,,nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat“. Slovem vyjadřujeme schopnosti, právě díky němu vše vyjevíme. Například to, co cítíme, o čem sníme, co skutečně jsme. Slovem vytváříme i určité situace v našem životě, kdy komunikujeme s druhými. Tak jako je den či noc, černá a bílá, tak i slovo má dvě extrémní polarity. Jedna je zneužívání slova a ta druhá je vytváření krásy, lásky a nebe na zemi.

Sílu slova uveďme na příkladu Hitlera, který díky němu dokázal zmanipulovat a vzbudit lidský strach, což vedlo k válce a zabíjení. Nebo si sílu slova můžeme ukázat sami na sobě. Pokud věříme, že jsme hloupí nebo oškliví, zasejeme do naší mysli semeno, ze kterého vycházíme v určitých  situacích. Děláme pak věci tak, abychom se ujistili, že opravdu hloupí jsme. Je to pouze a jen náš úhel pohledu, z kterého se díváme sami na sebe, na ostatní, i na situace, které se dějí kolem nás. To však neznamená, že ta ,,naše“ pravda je zcela absolutní. Zde se ukazuje potřeba domlouvat se mezi sebou, komunikovat a být otevřený. Nehájit si ,,svou“ domnělou pravdu a zavřít sám sebe před debatou, ve které bychom měli být otevření, nýbrž jít takříkajíc s kůží na trh. Proč si hájit svojí pravdu zuby nehty, když jde přitom o dohodu, která by mohla výrazně zlepšit vztahy.

Ruiz říká, že ,,nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě“. Jestliže vás někdo potká na ulici a řekne, že jste hloupí, zdá se, že použil slovo proti vám. Ale ve skutečnosti použil slovo proti sobě, protože ho kvůli tomu začnete nejspíš nenávidět. Dalo by se to vyjádřit běžně používanou frází: Jak ty mně, tak já tobě. Zde by mohla zaznít námitka, že si toto hřešení proti sobě nemusí ten který člověk uvědomovat. Osobně si myslím, že v první řadě jde o nás samotné. Pokud si to uvědomujeme my, ukazujeme se druhým jako obraz či zrcadlo. K tomu Ruiz dodává, že „pokud uzavřeme se sebou dohodu o nehřešení slovem, bude z nás vycházet pravda a zbaví nás veškerého emocionálního jedu, který v nás byl“. Ale realita je taková, že místo správného používání síly slova plánujeme pomsty, vytváříme slovem chaos, užíváme slovo k vyvolávání nenávisti mezi různými rasami, mezi různými národy, mezi státy i mezi rodinami a jednotlivci. Proto je důležité odpouštět. Názory těch, kteří se nás snaží úmyslně ranit použitím síly slova v plné míře, je potřeba nepřijímat za své a snažit se nalézt pravdu. Díky ní se můžeme osvobodit.

Opět jde o nás samé a náš postoj, který zaujmeme. Brát věci tak, jak se dávají, je vždy jednodušší, než za nimi jít z vlastní vůle a vydobýt osvobozující pravdu jak o nás, tak i o věcech, které se k nám dostávají. Informace z internetu, z televizních relací či ostatních lidí nejsou vždy pravdivé. Avšak tyto informace jsou oproti nám aktivní, kdežto my jen pasivní zásuvky, do kterých se ukládají. Ty pak užíváme jako bernou minci. Proč ale situaci neobrátit? Stát se aktivním a hledat, probírat to, co se nám dává. Ukazovat sám sobě ten který problém z různých úhlů a udělat si tak vlastní úsudek na svou vlastní odpovědnost.

Ruiz nás vyzývá k tomu, abychom se zamysleli nad tím, kolikrát za den ,,začarujeme“ druhé svým slovem. Za čas se z toho stává to nejhorší – pomluva, která je podle něj čistým jedem. Pomlouvání se stalo v lidské společnosti hlavní formou komunikace. Stalo se způsobem, který nás navzájem sbližuje, protože nám dělá dobře, když vidíme, že se někdo jiný cítí stejně špatně jako my. Z toho o pomluvě vyplývá, že pokaždé, když před námi lidé někoho pomlouvají, propašují do naší mysli nějaký virus, který způsobí, že myslíme stále méně jasně. Místo abychom se zbavili tohoto viru, tak pomlouváme a šíříme ho dále a tím vzniká jakýsi řetězec od člověka k člověku. V dětském období našeho života šíříme pomluvy bezmyšlenkovitě, ale čím starší jsme, tím jsme také rafinovanější. ,,Pak lžeme sami sobě a říkáme, že si ten člověk zasloužil spravedlivý trest za své špatné činy.“

Musíme začít chápat, co je slovo a co dělá. Ruiz se domnívá, že ,,pokud porozumíme první dohodě, nehřešit slovem, začneme si uvědomovat, jak se v našem životě vše mění. Nejprve se změní způsob, kterým zacházíme sami se sebou, a později i způsob, jímž zacházíme s jinými lidmi, zvláště s těmi, které nejvíce milujeme.“ Často pomlouváme lidi, které máme rádi, jen kvůli podpoře druhých pro naše stanovisko. Ale náš názor je jen naším hlediskem, které není nutně pravdivé. Pomlouváme a tím šíříme jed, abychom prosadili náš pohled. Avšak přestaneme-li hřešit slovem, nebude již v naší mysli úrodná půda pro jedovatá slova a dosáhneme klidu a štěstí. Proto ,,užívejme slovo správným způsobem“. Používejme slova, abychom se ubránili před těmi, kteří se nám snaží působit utrpení. Správně užívat slova můžou dokázat všichni.

Již tato dohoda nás nabádá k tomu, abychom změnili svou mysl k pocitu vzájemné sounáležitosti mezi všemi lidmi, o kterou se snaží koncepce Bílé vlajky. Nevytvářet a nešířit dále pomluvy o jiných lidech nás otevírá pro schopnost vyjít si vstříc. Odstraňuje strach z mezilidského kontaktu. Tím, že budeme klidní díky slovům, které se budeme snažit používat uvědoměle, nám uvolňuje ruce k tomu, abychom je podali lidem ostatním. Jde jen o to, mířit slovem přesně.

Neberte si nic osobně. Tak zní druhá dohoda. Ať se kolem nás děje cokoliv, neberme to osobně. Pokud to, co si o nás říká člověk, který nás nezná, vezmeme osobně, pak v to snadno uvěříme. Proč si to ale bereme osobně? Protože na sebe často vztahujeme cokoli, co se jen tak řekne. Jsme jistým způsobem sobečtí, protože vycházíme z osobní domněnky, že se všechno týká ,,nás“. Ale ostatní lidé nedělají věci kvůli nám, dělají je kvůli sobě. Jejich jed s námi nemá nic společného dokonce ani v situacích, které se nám jeví jako bezprostředně osobní, v nichž nás svými slovy přímo cíleně urážejí. Protože vše, co říkají a názory, které vyjadřují, jsou v souladu s dohodami v jejich myslích. Tyto názory pocházejí z toho, co se jim dostalo v průběhu ochočování. Ruiz říká, že ,,když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům“. V těchto konfliktech se pak snažíme prosadit svou pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí, což máme většinou ještě zapotřebí doprovodit dávkou osobní nenávisti a pohrdáním, jak nám zdejší folklór velí.

V této dohodě nejde přímo o nedůvěru k lidem, nýbrž o to, že každý jedinec vidí svět svýma očima. Vytváříme si v mysli celý film, v němž jsme jak režiséry, producenty tak i hlavními herci nebo herečkami. Je to náš film. Jakým způsobem vidíme tento film, se odehrává na základě dohod, které jsme uzavřeli se životem. Tak to mají všichni lidi na planetě. Vždy vycházejí ze svého filmu, kde jsou hlavními aktéry. Mají své třinácté komnaty, dilemata, nevyřešené spory, bolestivé zážitky z minulosti atd. Takže ať lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Rovněž názory, které máme sami o sobě, nejsou vždy pravdivé, jelikož většinou nevědomě vycházíme z naší mysli, jejímž obsahem jsou rovněž jak horší, tak lepší situace, které se odehrály během našeho života. Proto nemusíme brát osobně vše, co nám probíhá hlavou.

Ruiz podotýká, že ,,ať půjdeme kamkoliv nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát, a jak bude naše uvědomění růst, povšimneme si, že lžeme také sami sobě. Neočekávejme od lidí, že nám budou říkat pravdu, protože sami sobě také lžou. Musíme důvěřovat sami sobě a vybrat si, zda budeme či nebudeme věřit tomu, co nám někdo říká.“ Jestliže budeme k sobě pravdiví, ušetříme si spoustu citových traumat. Abychom mohli zodpovědně volit, potřebujeme jen důvěru v sama sebe. Neneseme odpovědnost za činy druhých, neseme jí jen za činy naše.

Díky této dohodě s námi samými budeme otevřenější vůči ostatním, protože nás jejich hanlivé nebo pochvalné ohlasy nebudou moci ohrozit. Získáme imunitu, která nám může pomoci stát uprostřed sváru bez pocitů osobní zášti k některé ze stran, díky čemuž budeme lépe schopni najít schůdné řešení výhodné pro všechny. Budeme čistí od konfliktních názorů, které budou zaměstnávat znepřátelené strany. Dohoda Nebrat nic osobně spojuje, aniž by jedince stavěla proti ostatním.

Třetí dohoda nás nabádá k tomu, abychom si nevytvářeli žádné domněnky. Vytváříme si domněnky, kterým posléze věříme, že jsou pravdivé. Například o tom, co lidé říkají či dělají. Zajímavý příklad uvedl Ruiz ve spojitosti s médii. ,,Lidé, kteří média řídí, nám diktují, čemu máme věřit, jak se oblékat, co jíst a manipulují lidmi, jakoby to byly loutky, což znamená jakýmkoliv způsobem, který si jen usmyslí.“ Tento diktát pak bereme to osobně, cítíme se nedokonalí oproti dokonalosti modelů, modelek a znevažujeme tak sami sebe. Vytváříme si domněnky o tom, jak máme vypadat nebo o tom, co se kde děje, co si o nás lidi myslí atd.. Ale už si neuvědomujeme, proč si je vytváříme. Díky médiím, časopisům, radám ostatních lidí, kteří nám diktují své pohledy, které považujeme za pravdivé a začneme jim věřit a považovat je za své. Stanou se pro nás kritériem, metou.

Pokud se z tohoto diktátu vymaníme, jasně uvidíme, že naše životy ovlivňovaly lži a pomluvy. Ruiz ukazuje, že ,,celý svět vztahů mezi lidmi je o vytváření domněnek a braní věcí osobně“. Bojíme se totiž požádat o vysvětlení, klást otázky, hledat v jiných zdrojích, proto si tvoříme domněnky, které nás však předurčují k utrpení. Často si totiž myslíme a věříme tomu, co přijmeme zcela nekriticky z domněle spolehlivého zdroje. Vytváříme si domněnku o těch věcech, ve které věříme, že jsou absolutní pravdou. Nebereme proto v potaz relativnost naší pravdy a relativnost pravdy ostatních, od kterých dostaneme informace. Navíc nám nikdo nepředá doslovně zprávu, kterou nám podává, takže získáváme neustále pouhé interpretace, které již prošly osobními světy několika lidí. Tedy zpráva není a ani nemůže být úplná. To však neznamená, že není potřeba získávat interpretace z různých zdrojů (noviny, internetové stránky, televize). Více lidí, více úhlů pohledu. A o ně přeci v neposlední řadě jde. V první řadě jde o naší aktivnost. Tedy zříci se pasivního života založeného na servírovaných informacích nám přímo pod nos a aktivně se účastnit na tomto servírování na základě naší odpovědnosti a ne na utvořených domněnkách.

Další velký problém se týká vytváření domněnek ve vztazích. Myslíme si totiž o druhých, že vědí, co si myslíme, a že jim nemusíme říkat, co máme skutečně na srdci. Když se však naše očekávání nesplní, cítíme se zraněni. Nejčastější domněnkou je ta, že ostatní lidé myslí stejně jako my. Odtud vzniká strach být mezi druhými skutečně sám sebou. Bojíme se toho, že nás budou ostatní soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami jim. Východiskem z neustálého škodlivého vytváření domněnek, je kladení otázek. Je důležité se ujistit, že komunikace je jasná. Z toho plyne: ,,Pokud nerozumíme, zeptejme se.“ Jde přeci o to mít v té které věci jasno, abych si o ní nepotřeboval vytvářet domněnku. Ruiz k tomu dodává, že ,,kdybychom dobře a jasně komunikovali, byly by všechny lidské problémy vyřešeny“. Jestliže si nebudeme vytvářet domněnky, můžeme naši pozornost zaměřit na pravdu, nikoliv na to, co si myslíme, že je pravda.

Domnívám se, že díky této dohodě by se mnohé v mezilidské komunikaci vyřešilo. Problém je ten, že opravdu málo klademe otázky po pravdě věcí, protože informace většinou bezmyšlenkovitě přijímáme. Opět je zde kladen důraz na aktivitu člověka. Nebýt jen přijímačem, ale být i upřímným vysílačem v opravdovém slova smyslu.

Čtvrtá dohoda zní: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Umožňuje třem zmíněným dohodám, aby se staly hluboce zakořeněným návykem. Je totiž o vykonávání prvních třech – vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Naše konání v určité situaci není a nebude stejné. Máme totiž různé nálady, nemoci atd., které ovlivňují náš výkon. Ale v každé z nich lze konat věci, jak nejlépe právě dovedeme. Nejde o to konat více nebo méně, ale jak nejlépe v dané situaci můžeme. Ruiz říká: „Když budeme dělat vše, jak nejlépe dovedeme, znamená to, že budeme jednat. Konat vše, co nejlépe znamená být aktivní, ale ne proto, že čekáme odměnu, nýbrž proto, že to tak máme rádi.“ Právě potěšení ze všeho co podnikáme, má být naším cílem, ne vize zisku. Odměny přijdou, ale my k nim nebudeme připoutáni.

První tři dohody budou fungovat jen tehdy, budeme-li dělat vše, jak nejlépe dovedeme. Ruiz dodává: ,,Neočekávejme, že budeme vždy schopni nehřešit slovem. Naše návyky jsou příliš silné a máme je pevně zakotvené v mysli. Ale dokážeme dělat vždy vše, jak nejlépe dovedeme. Neočekávejme, že nebudeme nikdy brát nic osobně; dělejme jen vše tak, jak nejlépe dovedeme. Neočekávejme, že si již nikdy nevytvoříme nějakou domněnku, určitě můžeme dělat vždy vše, jak nejlépe dovedeme.“

Jestliže ze sebe budeme dávat vždy to nejlepší, budeme jednat, přetvářet sebe sama a měnit náš život. Je potřeba změnit naši mysl, abychom mohli dosáhnout svobody žít svůj vlastní život, namísto života podle nevlastního systému přesvědčení. O Čtyřech dohodách Ruiz říká, že ,,vlastně tvoří souhrn mistrovství transformace a mistrovství transformace je procesem odnaučování se tomu, co jste se již naučili“. Jak ale ,,bojovat“ s tím, co máme naučené během let našeho života? Jak se postavit lžím, kterým věříme? Jak se změnit? Název Páté dohody leccos odkrývá – Buďte skeptičtí, ale naslouchejte.

Tedy jde o to používat pochybnost. ,,Síla vaší pochybnosti představuje výzvu pro každé poselství, které předáváte i přijímáte.“ Pochybnost nás má vést za symboly, které jsou pravdivé jen díky vzájemné dohodě. V tomto případě je důležité naslouchat, jelikož skrze naslouchání pochopíme význam symbolů, které lidé používají. Nemusíme souhlasit s jeho pohledem na věc, nemusíme ani vyjadřovat názor na něj, prostě je důležité naslouchat a tím respektovat cokoliv, co druhý člověk říká. Dává vám v promluvě vědět o tom, co se v jeho světě děje. Naslouchání nám pomůže vůbec porozumět druhému člověku.

Pátou dohodou se dostávám na konec tohoto článku. Otázka, kterou by mohlo mnoho lidí teď položit zní: ,,K čemu mi bude dodržování těchto pěti dohod, když vím, že ostatní lidé se podle nich řídit nebudou?“ Možná za nějaký čas, až se tato jednoduchá pravidla do nás ,,vstřebají“ a začneme podle nich automaticky žít, se uleví nám samým a budeme zrcadlem pro ostatní. Ti si jistě všimnou proměny, a postupně se do nich bude dostávat síla z nás plynoucí. Od nás, od jedinců společnosti, pomocí velkého vnitřního úsilí se mohou učit další a další až to nevědomě či posléze vědomě dosáhne konceptu Bílé vlajky. Doufám, že se najdou ti, kteří si přečtou tento článek a chvíli se díky němu pozastaví sami nad sebou. Pojďme se snažit být aktivní, odpovědní, otevření a vnímaví k ostatním.

(Kurzívu a podtržení doplnil Marek Wolf.)

Zdroj: Čtyři dohody; Kniha moudrosti starých Toltéků, Don Miguel Ruiz, Pragma