Lze přehradit řeku sraček?

"Jednou z nejvýraznějších charakteristik naší kultury je skutečnost, že všude kolem nás se z různých úst line neskutečná spousta sraček. Vědí o tom všichni a každý z nás to má trochu na svědomí." Nezbývá mi než souhlasit s úvodními větami v díle Sračka od Harry G. Frankfurta. Kdo si myslí stejně jako já, že v některých oblastech lidské domluvy by se slušelo omezit tento fenomén na minimum, by určitě rád věděl, jak takovou ryzí sračku rozpoznat. Ačkoli autor poměrně zdlouhavě vysvětluje drobné rozdíly mezi sračkou a žvástem, bude nejrychlejší se odpíchnout od příkladu žvástu podle definice jistého Blacka, který teoretizoval o podobném typu projevu již dříve:

"Představte si slavnostního řečníka na Den nezávislosti, jenž horoucně promlouvá o "naší skvělé a požehnané zemi, kde Otcové zakladatelé vedeni rukou Boží vytvořili nový začátek pro lidstvo". Toto je bezpochyby ukázková podoba žvástu. Jak říká Blackova definice, řečník nelže. Lhal by pouze v případě, že by jeho záměrem bylo vzbudit v posluchačích dojem, jejž on sám považuje za lživý, ať už se to týká toho, zda je naše země skvělá, zdali zakladatelé byli vedeni rukou Boží anebo zdali to, co učinili, znamenalo nový začátek pro lidstvo.

Řečníka ale ve skutečnosti vůbec nezajímá, co si jeho posluchači myslí o Otcích zakladatelích, co soudí o úloze Božství v historii naší země a tak dále. Zájem o názory na tyto otázky přinejmenším není motivem jeho projevu.

Je jasné, že projev ze 4. července je žvástem nikoli proto, že by řečník považoval své výroky za nesprávné. (...), řečník tyto výroky pronáší, aby vytvořil určitý dojem sám o sobě. Nechce nikoho klamat v otázkách americké historie. Ve skutečnosti ho zajímá, co si lidé myslí o něm samém. Chce, aby si o něm mysleli, že je vlastence, člověk s hlubokým emotivním zájmem o původ a poslání naší země (...), a tak dále."

"Kecy také většinou slouží k vyjádření něčeho odlišného od pravdy, ale na rozdíl od čisté lži se spíše než o nepravdu jedná o přetvářku. A právě tato vlastnost přibližuje kecy sračkám. Podstatou sraček totiž není to, že jsou nepravdivé, nýbrž to, že jsou falešné. Abychom byli schopni do důsledku pojmout tento rozdíl, musíme připustit, že faleš a přetvářka nemusejí být (kromě autenticity) méně kvalitní než skutečnost. (...) Toto ukazuje na podobné fundamentální aspekty charakteristické podstaty sraček: přestože vznikají bez ohledu na pravdu, nemusejí být nepravdivé."

"Tvůrce sraček nás nemusí klamat (a dokonce se o to ani nemusí snažit) ve věci reálné skutečnosti či ohledně toho, jak skutečnost pojímá - snaží se nás klamat pouze ohledně svého záměru. Jeho jediná nezbytně odlišná charakteristika spočívá v tom, že svým způsobem zkresluje to, oč mu ve skutečnosti jde." - Četli jste článek inspirovaný Machovcem? Nixon může být vzorem pro tvůrce sraček. Jeho promluvy sotva kdy byly motivovány zájmem o skutečný stav věcí. "Na rozdíl od lhářů či pravdomluvných ho fakta nezajímají, pokud se ovšem shodují s jeho bytostným zájmem - aby mu prošlo to, co říká. Nestará se, zda jeho popis odpovídá skutečnosti. Fakta si buď vybírá, nebo je vytváří, jak se mu to hodí."

Samozřejmě musíme uznat, že pokud bychom z našich každodenních promluv odstranili všechny kecy, kraviny, lži, žvásty a sračky, trpělo by vysoké procento populace deprivací z nedostatku komunikace. Někteří rodiče by přišli o svůj oblíbený prostředek výchovy.. Jenomže důsledky nerozvážného tolerování plynulého toku sraček mezi lidmi, kteří mají na starosti vážné záležitosti, které se navíc často týkají velkého počtu lidí, nemusejí být zrovna pozitivní. Frankfurt tvrdí: "Pokud se člověk excesivně zaobírá výrobou sraček, tedy pronášením věcí neohlížejících se na nic jiného než na to, co mu vyhovuje, může běžný zvyk naslouchat tomu, jak se věci mají, ochabnout či docela vymyzet." Mít tak teď k dispozici takovou zběžnou analýzu sračkovitosti všech parlamentních projevů od vzniku naší republiky spolu s indexem zájmu o skutečný stav věcí mezi účastníky toho dohadování.. Jak bysme si stáli?

Musíme si uvědomit, že pokud po lidech chceme, aby se vyjadřovali k tématům, kterým vůbec či dostatečně dobře nerozumí, nezbývá jim nic jiného, než se na tvorbě sraček spolupodílet. "Produkce sraček je tedy stimulována vždy, když povinnost či možnost hovořit převyšuje znalost daného tématu. Tento nesoulad je běžný ve veřejném životě, ve kterém jsou lidé často nuceni obšírně hovořit o věcech, o nichž nejsou dostatečně informováni - buď k tomu mají sklony sami od sebe, anebo se to od nich očekává. Příbuzné příčiny mohou vyvstat z široce rozšířeného názoru, že povinností občana demokratického státu je mít názory úplně na všechno anebo přinejmenším na všechno, co se týká záležitostí jeho země."

Pokračovat v podpoře systému, kde není snadné (ve volbách snad ani možné) vyhnout se vlastního vyjádření k věcem, kterým nerozumíme, je určitý druh normózy (stavu, kdy vykonáváme něco široce chápaného jako normální, co je však ve skutečnosti škodlivé). O problematice normotického chování snad pojednám v příštím článku, až se mi vrátí kniha Normóza - Patologie normálnosti.
Nakonec hezká česká písnička, která si také bere na mušku pojednanou formu falešné sebeprezentace:

Karel Kryl - Píseň neznámého vojína