Od vůle jednotlivce k „vůli všeobecné“

(K filozofii volební praxe)

Pierre Bourdieu

Když Pierre Bourdieu (1930 – 2002) na prahu letošního roku zemřel, znělo v nekrolozích téměř unisono: odešel jeden z nejvýznamnějších francouzských sociologů a sociálních myslitelů druhé poloviny minulého století, známý kritik současného liberalismu a globalizace, a zároveň autor respektované teorie kulturního a sociálního kapitálu.

Narodil se v malé obci ve francouzských Pyrenejích, k níž se vděčně vrátil jednou ze svých prvních monografií o takzvaných tradičních společenstvích. Vystudoval prestižní École Normale Supérieure, potom několik let působil v Alžíru, jemuž věnoval knihu Sociologie Alžíru (1958) a kde se naučil nejen etnologickým výzkumným praktikám, ale i hlubokému porozumění pro odlišné neevropské kultury. Přednášel ve Francii a v USA, od roku 1982 byl řádným profesorem Collège de France. Bourdieu zásadně nerozlišoval akademicky ustavené specializace a volně a vysoce kvalifikovaně se pohyboval stejně tak v oblasti sociologie kultury a vzdělání (knihy Dědicové, 1964; Reprodukce, 1970) jako sociologie politiky nebo sociologie sportu a masových médií. Vytvořil osobitou teorii a zavedl některé nové, dnes už však v sociologii zdomácnělé pojmy – sociální, ekonomický a kulturní (symbolický) kapitál, pole a habitus. Bourdieu byl bystrým analytikem univerzitního života (Homo acaddemicus; 1984), lidového vkusu (Rozdílnosti; 1979), veřejného mínění i tzv. zdravého rozumu (Praktický smysl; 1980). Sociologii a vědu chápal jako oblast primárně politickou, jako sféru boje o symbolickou (a tedy i reálnou) moc. Jeho radikálně kritická až výrazně levicová orientace, která vyústila v kritiku globalizačních procesů, jej zařadila mezi „zneklidňující sociology“. Jeho reflexivní sociologie byla sice předmětem častých nedorozumění, ale v každém případě zůstává inspirujícím podnětem pro porozumění pozdně moderním společnostem.

Stať původně nazvanou „Mystère du ministère“ (Mystérium úřadu) napsal Pierre Bourdieu v září 2001 a vyšla v odborném sociologickém časopise Actes de la recherche en sciences sociales těsně před jeho smrtí – lze ji proto považovat za jakousi autorovu závěť, znějící dnes pro nás nanejvýš aktuálně.

Biografickou poznámku napsal Miloslav Petrusek, stať vychází v redakčně upravené a mírně zkrácené verzi. Přeložila Věra Dvořáková.

*    *    *

Stěží se asi najde nějaký filozof politiky, který by s veškerou vážností položil otázku „co to znamená volit“. Takové tázání je však nejen oprávněné, ale nanejvýš žádoucí, a odpověď zdaleka není slovníkově jednoduchá.

K uvedení do tématu si dovolím ocitovat jednu obzvlášť pronikavou pasáž z Durkheimových Sociologických lekcí (Leçons de sociologie): „Aby byly volby něčím jiným než vyjádřením jednotlivců, aby byly už ve svém principu prodchnuty kolektivním duchem, nesmí elementární volební skupinu tvořit jedinci, kteří se sešli pouze k oné výjimečné příležitosti, kteří se neznají, kteří neutvářeli své názory ve vzájemné spolupráci a jen defilují jedni za druhými kolem urny. Musí to být naopak zformovaná, soudržná skupina, která nevznikla jen na okamžik, na den voleb. Každý jednotlivý názor má pak v sobě něco kolektivního, protože v rámci kolektivu se utvářel. Je jasné, že tomuto desideratu odpovídá korporace. Protože její členové jsou v neustálém a těsném vztahu, jejich cítění se formuje společně a společenství také vyjadřuje.“

Podle Durkheima nelze volbu oddělovat od sociálních podmínek jejího vzniku: formu a obsah politického úkonu nelze oddělovat od způsobu existence skupiny, v níž se úkon (akt volby) realizuje. Durkheim tak staví na jednu stranu příležitostní shromáždění jedinců, kteří jednotlivě, singuli, jeden po druhém procházejí odděleným prostorem, aniž předtím spolupracovali na utváření svých názorů, a na druhou integrovanou skupinu, těleso schopné kolektivně vypracovat skupinový názor.

Ať už si o „korporatistické“ filozofii, stojící proti liberalistické filozofii hlasování jako aktu svobodné a individuální volby, myslíme cokoli, Durkheim v každém případě poukázal na důležitou věc. Zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi tím, jak určitý názor vzniká, jak je formován, případně manipulován (tento způsob by se podle něho měl změnit), a mezi způsobem jeho vyjádření (samotný akt svobodné volby by měl zůstat zachován). Tím dal zároveň podnět k tomu, aby se jasně formulovala filozofie volební praxe, jež se obvykle považuje za jaksi samozřejmou.

Statistický součet

Z pohledu moderního liberála spočívá základní akt demokracie (volby) v osamoceném, případně tichém a tajném úkonu jedinců, „kteří se sešli pouze k oné výjimečné příležitosti, kteří se neznají, kteří neutvářeli své názory ve vzájemné spolupráci“. Tento veřejný a zároveň tajný úkon se uskutečňuje v odděleném prostoru s plentou zabraňující druhým, aby volbu viděli, a tedy ji mohli i kontrolovat. Spolu s volební urnou jsou tak vytvořeny podmínky pro neviditelné, nekontrolovatelné, neověřitelné (v tom je například rozdíl od hlasování zvednutím ruky) vyjádření takzvaně osobního názoru, který má zůstat utajen, pro což mohou být někdy různé důvody. V čas volby, kdy jedinci ve stanovený den postupně „jedni za druhými defilují kolem urny“, se „na okamžik“ uvolňují všechny sociální vazby, pouto mezi manželem a manželkou, otcem a synem, šéfem a zaměstnancem, farníkem a farářem, učitelem a žákem, a zároveň i všechny závislosti a sliby (jak ověřit – dokonce i ve skupině, jejíž členové se navzájem znají –, že ten a ten dodržel, co slíbil?). I jindy soudržné skupiny se tak v okamžiku voleb rozpadají a jejich „názor“ bude už jen statistickým součtem jednotlivě vyjádřených názorů jednotlivců.

Nelze si při této příležitosti nevzpomenout na utopický návrh Miltona Friedmana týkající se problému, jak zjistit názory rodin na školu. Podle něj by se rodičům rozdaly bony umožňující kupovat si vzdělávací služby nabízené konkurenčními školami: „Rodiče by tak mohli vyjadřovat své názory na školy přímo tím, že by v mnohem širší míře, než to je dnes možné, své děti brali z jedné školy a posílali je na jinou.“ Politický akt (formování názorů a zájmů určité společenské skupiny) se v tom případě chápe jako určitá forma aktu ekonomického – jako koupě nějakého zboží nebo služby, náboženského či politického postoje, televizního kanálu nebo časopisu. Podobného ražení je rovněž návrh Alberta Hirschmana, který prosazuje takový model politické volby, v němž je postavení voliče přirovnáváno k situaci spotřebitele, který si koupí místo kvalitního zboží zmetek. Podle něho máme volbu mezi exit – zanechat hry, jít do jiného obchodu – a voice – zůstat a protestovat, uplatnit kritiku či požadavky. Tato alternativa však platí tehdy, když volby pojímáme jen jako výsledek ryze individuálního aktu.

V této logice – jež není jen logikou hlasování, ale i logikou trhu – není „kolektivní“ názor vyjadřující veřejný zájem („vůli všech“) výrazem skutečně kolektivních snah, společné činnosti, kolektivního vypracování, jak o něm hovoří Durkheim, nýbrž výsledkem čirého statistického součtu jednotlivě vzniklých a jednotlivě vyjádřených názorů jednotlivců. Souhrn individuálních postupů a úkonů má kolektivní podobu pouze takříkajíc objektivně. Statistický součet probíha mechanicky a názory se ocitají ve vzájemném vztahu bez účasti aktérů, nezávisle na jejich vědomí a vůli. Jednotlivé názory zredukované na hlasy a zhmotněné ve volebních lístcích se pak dají mechanicky počítat jako kamínky, prezenční známky nebo žetony. Statistika se v tomto případě dokonale hodí, tak jako se hodí pokaždé, když jde o chování, které Max Weber nazývá uniformním nebo také napodobivým (podle vzorce: když prší, lidé otevírají deštník).

„Vypnout přístroj?“

Logika součtu a úhrnu, jež je podstatou statistického – a také ekonomického – myšlení, se uplatňuje pokaždé, když jsou společenské skupiny zredukovány na soubory prvků – asi jako zrnka v hromadě písku nebo jako lidé přítomní v určitou chvíli v nádražní hale. Tito lidé spolu sice koexistují, ale jen partes extra partes (jedni vedle druhého), vzájemně nekomunikují, úzce nespolupracují, jak je tomu běžně u členů skupiny mobilizované kvůli nějaké akci. Statistický přístup a „ekonomizace“ politiky se uplatňují zvláště tehdy, jestliže je určitý společenský celek rozložen do té míry, že sám v sobě už nenese princip svého seskupení, své jednoty. Ztrácí tak nad sebou vládu a je odsouzen k bezmocnosti nebo k čistě individuálním podvratným či disidentským postupům, jako je osamělý protest či odpor, sabotáž nebo v případě voleb neúčast. V takovém případě zůstávají problémy a zkušenosti, byť třeba všem společné, ve stavu matně sdílené tísně (v české kotlině by se řeklo „blbé nálady“ – pozn. red.), která nenabyla politické formy.

Z toho vyplývá, že procedura hlasování, běžně považovaná za výsostně demokratický postup, je pro ovládané hned nadvakrát nevýhodná: Na jedné straně všichni aktéři voleb nevládnou nástroji – zvláště kulturním kapitálem – potřebnými k vytvoření takzvaně osobního názoru, to jest názoru jednak autonomního, jednak odpovídajícího zvláštním zájmům spjatým s určitým specifickým postavením (což znamená, že volby se stanou skutečně oním všeobecným hlasováním, za něž se vydávají, teprve až se zevšeobecní podmínky přístupu k tomu, co je všeobecné, univerzálně platné). A za druhé: atomizující způsob vytváření názoru oblíbený zvláště moderními liberály nahrává vládnoucím – ti se totiž vzhledem k tomu, že je společenský řád strukturován v jejich prospěch, rádi spokojují s individuálními projevy a postupy (které většinou vedou k reprodukci statu quo), zatímco ovládaní mají jakousi naději, že překročí onu alternativu vzdát se (neúčastnit se), nebo se poddat jedině tehdy, když se z logiky individuální volby – pro ně hluboce zcizující – naopak vymknou.

Jisté řešení spočívá v technice delegování, kdy se zmocněnci předává plena potentia agendi a kdy se zastupovaná skupina stává tělesem schopným jednat a hovořit „jako jeden člověk“: není už bezmocně rozpadlá v řadu atomů, ale může naopak zmobilizovat všechnu svou potenciální hmotnou, a hlavně symbolickou sílu. Namísto bezmocného protestu nebo bezvýznamné volební neúčasti izolovaného jedince, namísto různých forem sériového – volebního nebo tržního – aktu, jemuž propůjčují účinnost jen slepé a někdy i zkreslující mechanismy statistického úhrnu, nastupuje protest současně jednotný i kolektivní, protest koherentní a mocný. Členové skupiny spojeni až dosud mlčenlivou shodou založenou, jak říká Max Weber, na soudržnosti, nevyjádřené tísni či hluboké spoluúčasti v utrpení, začínají veřejně existovat a získávají politickou účinnost prostřednictvím symbolické řeči či symbolického chování, jehož výmluvným příkladem je manifestace.

Tak je tomu alespoň podle představ, které staví pokrokářská a revoluční tradice proti mýtu „neviditelné ruky“. Tyto představy jsou vesměs variantami – a zčásti právě tak mytickými – rousseauovského „zákonodárce“, postavy schopné ztělesnit a vyjadřovat „všeobecnou vůli“, kterou nelze redukovat na vůli většiny, jíž se dosahuje prostým součtem vůlí jedinců.

Avšak varovné poučení z moderních diktatur a totalitních režimů (a zvlášť toho, který panoval v bývalém Sovětském svazu) ani výsledky sociologických analýz přesto nevyznívají v tom smyslu, že by se snaha nalézt co nejméně nerovnostářský způsob vytváření a vyjadřování názorů (to jest způsob, který by všem dával přibližně stejné šance vytvářet a prosazovat názory odpovídající jejich zájmům) měla přiklonit bezvýhradně k oné druhé možnosti: ke způsobu kolektivistickému, spočívajícímu v delegování kolektivních požadavků, aspirací a protestů na instituce – sdružení, syndikáty a strany – oficiálně pověřené kolektivní obranou individuálních zájmů svých členů.

Kolektivní akt delegování je totiž vždy ohrožen nebezpečím, že dojde k uzurpaci moci. Zmocněnci odpovědní za mobilizaci a manifestaci skupiny, kteří slovy nebo nějakou jinou formou prezentace převádějí smlčované tísně a bolesti, nevyslovené aspirace a očekávání do formy zveřejněného názoru, vládnou absolutní stvořitelskou mocí, neboť skupině určitým způsobem umožňují, aby jako taková existovala. Umožňují to tím, že jí poskytují své tělo, jméno, slova, hesla i svou značku, jež je jakousi její magickou náhražkou podobně jako sigillum authenticum (pečeť stvrzující platnost slavnostních aktů královské moci). Takto delegovaná moc sice pochází od zmobilizované skupiny a v ní se také uplatňuje, ale sama též plodí vůdcovský princip, stvrzuje a ještě posiluje svou účinnost. V osobě zmocněnce, poslance, prezidenta, ministra nebo generálního tajemníka se tak nutně (a nebezpečně) soustřeďuje všechen reálný i symbolický kapitál skupinové moci.

Východisko existuje

Jestliže zaujmeme postavení toho, kdo nemá jinou možnost než delegovat svůj hlas na někoho jiného, pak je zřejmé, že se zároveň vystavujeme nebezpečí, že nás oficiální zastupitelé o svěřený hlas oloupí tím, že jejich společná řeč, opinio communis, už nebude naše. Zákonitě se tak kvůli tomuto nesouladu (mezi tím, co bychom chtěli říci, a tím, co vyjadřuje „autorizovaná“ řeč našich zmocněnců) ocitneme před alternativou exit, nebo voice – odejít, nebo protestovat. A většinou se před tímto dilematem neocitneme sami, jednotlivě, ale sdílíme ho s ostatními. Sepsání petice, požadující na zastupitelích změnu politiky, nic neřeší. Jak se tedy vyhnout jedné nebo druhé formě bezmoci – odchodu či protestu v osamění? Jedině založením nové organizace. Ta ovšem jakožto držitelka monopolu na legitimní protest může vyvolávat zase další protesty a další heretické dezerce. Je to rozpor charakteristický například pro reformovanou církev: zrozená z kolektivního protestu proti církvi, představuje v podstatě protest zase nové církve a jako taková vyvolává další protest. Je to i osud stranických sekt, skupinek, proudů – poté, co se odštěpily, štěpí se dál a dál.

Je tento rozpor nepřekročitelný? Je možné ovládnout nástroje, po nichž se sahá jako po prostředku, jak se vymanit z nespokojené bezmoci atomizované existence nebo i z anarchie individuálních postupů? Jak může mít skupina pod svou mocí (či kontrolou) názor, který vyjadřuje mluvčí, osoba, jež hovoří jejím jménem a v její prospěch, ale také na jejím místě? Základní otázka tedy zní, co to vlastně znamená hovořit za lidi, kteří by jinak sami nehovořili; za občany, jejichž postupy mohou být účinné, jedině když jsou kolektivní, založené na kolektivním vytváření názoru i způsobu jeho vyjádření.

Ze systému mechanického sčítání volebních hlasů se lze vymanit pouze tehdy, jestliže se jednotlivé hlasy a názory nebudou chápat jako něco mechanicky a pasivně sčitatelného, nýbrž jako znaky, jež se směňováním – diskusí, konfrontací, polemikou – mohou měnit. Problém totiž nespočívá v samotném aktu volby (jak nám to předstírá liberální tradice), nýbrž ve volbě způsobu, jak dosáhnout toho, aby volba byla v určitém smyslu kolektivní (když si má nějaká skupina občanů utvořit politický názor, je důležité, aby se nejdříve domluvila na tom, jakým způsobem si takový názor vytvoří).

Jak se tedy uchránit mechanického sčítání atomizovaných názorů a neskončit přitom u kolektivního protestu, který destabilizuje celou společnost? Jak zásadním způsobem přispět k budování demokracie? Domnívám se, že je třeba usilovat o takové sociální podmínky, které umožní, aby způsob vzniku a utváření „všeobecné vůle“ (či společného názoru) byl skutečně kolektivní, to jest založený na regulérní směně v rámci dialektické konfrontace a diskuse. Vzájemná konfrontace musí být přitom založena na shodném názoru na komunikační nástroje potřebné k nastolení společenské shody nebo neshody. Měly by to být takové komunikační nástroje, které by byly schopny utvářet a přetvářet jak komunikované obsahy, tak ty, kdo komunikují.

*    *    *

Článek vyšel v revue PROSTOR č. 53 (jako 1. číslo ročníku 2002) a je zde publikován se souhlasem šéfredaktora (Milan Hanuš). Podtržení doplněno za účelem zvýraznění některých stěžejních pasáží.